"Poúnorový vývoj literatury byl na Slovensku obdobný jako u nás" /1

Rozhovor se slovakistkou JANOU PÁTKOVOU (*1973) z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, který dobře poslouží též coby stručný, avšak výmluvný průvodce dějinami slovenské literatury a česko-slovenských literárních vztahů... (S ohledem na čtenáře je rozsáhlý text rozdělen na dvě části, toto je část první.)

Gorazd Zvonický, vl. jm. Andrej Šándor (1913–1995) – slovenský básník a představitel katolické moderny, kněz a misionář, pedagog, překladatel, významný exilový autor a kulturní organizátor.

Řekl bych, že slovenská literatura a kultura obecně je pro většinu z nás i přes nepochybnou jazykovou, etnickou a historickou blízkost velkou neznámou. Budu ovšem velmi rád, pokud mě v tomto ohledu vyvedete během následujícího rozhovoru z omylu. Vrátíme-li se do 19. století, tj. do období tzv. národního obrození, z dnešního pohledu to vypadá, že vzájemné kontakty českých a slovenských obrozenců byly poměrně četné a podepsaly se na tom, že jména řady tehdejších slovenských literátů nám dosud nevymizela z paměti (P. O. Hviezdoslav, J. Kalinčiak, J. Kráľ) a některé z nich jsme si tak trochu přivlastnili, ba i počeštili (třeba Jana Kollára či Pavla Josefa Šafaříka)?

V literárních dějinách našich kultur (tedy české a slovenské) jde bezesporu o klíčové období pro formování novodobých středoevropských národů. Národní obrození, které zmiňujete, se markantně opírá o vědomí kulturní blízkosti, sounáležitosti. Na příkladu Jána Kollára je vidět, jak silné toto cítění bylo. Narodil se jako Slovák, v odborné literatuře je vždy zmiňován jako slovenský evangelický duchovní, ale jeho dochované texty jsou psané v češtině (byť se slovenskými prvky). On sám se považoval za Slovana, ale celý život byl věrný Habsburkům. Velkou část života prožil v Pešti. Můžeme tedy říci, že v dnešním slova smyslu byl Ján Kollár skutečným Středoevropanem. Jednoduše Kollár se podílel na vývoji obou kultur i jazyků, slovenského a českého. Právě tak je interpretován českou i slovenskou literární vědou. Můžeme o něm mluvit jako o dvoudomém autorovi, který se právem stal součástí obou národních literatur. Kdesi Karel Hynek Mácha zmiňuje, že z velikánů české literatury je mu blízký mimo jiné také Ján Kollár. Z toho je patrné, že i v 19. století byla Kollárova tvorba vnímána jako součást dějin české literatury.

Kontakty českých a slovenských intelektuálů byly v 19. století velmi přirozené. Právě tak čeští spisovatelé velice rádi kulturně i jazykově poznávali Slovensko (i Maďarsko), jako příklad můžeme uvést – vedle známého případu Adolfa Heyduka – Boženu Němcovou, ale i Karla Sabinu či Jana Nerudu.

Jinou otázkou už zůstává, které osobnosti slovenských literárních dějin jsou součástí didaktických příruček v českých školách i nadále. Je zřejmé, že v učebnicích po roce 1989 najdeme především autory národního obrození, tedy romantické básníky, a v omezeném zastoupení i autory mladší, tedy z období realismu. Zpravidla jde o velmi zjednodušený pohled na vývoj slovenské literatury v 19. století.

Posuneme se do 20. a 30. let – jak vypadaly česko-slovenské literární vztahy v době tzv. první republiky? Svědčily tyto dvě dekády slovenskému písemnictví podobně jako tomu našemu (viz česká avantgarda) a pohlížejí dnes Slováci na toto období se stejnou nostalgií jako většina Čechů?

Je důležité uvědomit si, že po vzniku Československé republiky ztratila slovenská literatura takový jednotný, zcelující národněobranný charakter, který v ní přetrvával od dob národního obrození. Díky tomu začaly do slovenské literatury pronikat ve zvýšené míře západoevropské vlivy, přijímané leckdy i zprostředkovaně skrze českou literaturu. Literatura se začala víc soustřeďovat na estetickou funkci na úkor té národněobranné. Patrný je zde vliv slovenských studentů, kteří studovali na pražských školách. Nezanedbatelné je působení právě davistů,* kteří vnesli do slovenské literatury revolučně avantgardní ovzduší. Avantgardní tendence můžeme ve slovenské literatuře sledovat od vzniku Československé republiky. Vedle sociálně angažované literatury a tvorby novorealistů se tehdy tlačí do popředí i experimentální linie modernistů, respektive novomodernistů, která je pro mě na meziválečném období nejzajímavější. Už z toho důvodu, že se významně podílela na vývoji a směřování slovenské literatury.

[* Davisté – uskupení slovenských levicových intelektuálů blízkých KSČ vzniklo ve 20. letech 20. století okolo časopisu DAV, jehož vedoucím redaktorem byl do roku 1935 Vladimír Clementis.  -pn-]

Na příkladu slovenské varianty surrealismu, tedy nadrealizmu, a katolické moderny můžeme sledovat, jakým způsobem byla reflektována slovenská literatura v českém kontextu. Zatímco poezie slovenských nadrealistů byla v českém prostředí vyhledávána, tak naopak katolické moderně se česká periodika věnovala minimálně. Respektive jejich aktivity zachytila především katolická periodika, nikoli literární a literárněvědné časopisy. Je to dané i markantními rozdíly mezi českou a slovenskou katolickou modernou meziválečného období. Právě tak slovenská periodika nejevila zájem o českou podobu katolické moderny.

Jako specifický příklad česko-slovenské kontaktovosti můžeme jmenovat esejistu Alexandra Matušku, který rovněž studoval v Praze, dokonce jeho učitelem byl F. X. Šalda. V meziválečném období hojně publikoval v Peroutkově Přítomnosti. Samozřejmě bylo to dané i tím, že na Slovensku o jeho velmi kritické příspěvky zaměřené na nemilosrdné odhalování národněobranného či konzervativního charakteru literatury nebyl zájem. Mimochodem A. Matuška je také autorem monografie o Karlu Čapkovi s názvem Človek proti skaze (vyšla v 60. letech 20. století).

Meziválečné období se po skončení první světové války vyznačovalo velkým optimismem, v literárním životě docházelo s takovou až lehkostí k absorbování nových tvůrčích impulzů zejména ze západoeropské literatury. Těsně po skončení druhé světové války (1945–1948) se někteří autoři pokusili navázat na tvořivé impulzy meziválečného období, které byly záhy umlčeny v souvislosti s událostmi v roce 1948. Pro literární vývoj však byly podstatnější vývojové tendence v letech šedesátých, jak o tom ještě bude řeč.

O jisté nostalgii za touto dobou by mohly svědčit romány nedávno vydané, v nichž se autoři vracejí časově do doby první republiky, přičemž tito autoři patří ke generaci, která vstoupila do literatury až po roce 1989, např. Pavol Rankov a jeho román Stalo sa prvého septembra (alebo inokedy). Postupně se začínají zpracovávat i jednotlivé osobnosti literárního života za první republiky. Na půdě Ústavu slovenskej literatúry vznikají důležité monografie, např. o Jánu Hrušovském, Gejzovi Vámošovi ad.

Dosud problematickou kapitolou slovenských dějin i česko-slovenských vztahů je bezesporu druhá světová válka a tehdejší rozdílný osud našich dvou národů. Čím se vyznačovala literatura (první) Slovenské republiky v letech 1939–1945? Můžete uvést příklady slovenských spisovatelů z tehdejších poměrů výrazně těžících, a naopak literátů novým režimem perzekvovaných či dokonce popravených?

Zatímco předchozí etapa vývoje slovenské republiky je nejčastěji charakterizována jako období vyznačující se pluralitou názoru, tak v problematickém rozmezí druhé světové války této plurality viditelně ubývá. Ve čtyřicátých letech doznívá poetika lyrizované prózy a naturizmu na Slovensku. Na jedné straně tedy vydávají své texty ještě autoři, kteří to nestihli před válkou, např. František Švantner, který vydal sbírku novel pod názvem Malka (1942). Zajímavá byla reakce literární kritiky, protože František Švantner patří svou poetikou k tzv. naturizmu, a tentokrát jeho lyrizmus nebyl odmítnut. Z naturistů publikuje ve druhé polovině 40. let také Dobroslav Chrobák i Margita Figuli. Právě tak vychází (posmrtně) snový debut Jána Červeně. Jeho Modrá katedrála znovu vyšla až po roce 1989 a stala se „literární událostí roku“. Poetikou intelektuálních próz Červeňovi blízký Dominik Tatarka vydává V úzkosti hľadania (1942) a Panna Zázračnica (1944). Oba se snaží o jiný typ prózy, než jaký doznívá v daném kontextu, tedy jiný než realistický a lyrizovaný typ prózy. Vesměs jde o texty ideologicky nezatížené, navíc jsou to prózy, o kterých můžeme říci, že odolaly času. Uvedené příklady představují nejen osobní vývoj autora, ale zároveň prezentují i jakýsi kontinuální vývoj slovenské literatury. Zcela odlišný je osud prozaika Jozefa Cígera Hronského, který se v meziválečném období významně podílel (jako představitel expresionismu) na utváření obrazu literatury. Během druhé světové války byl správcem Matice slovenské. V závěru války utíká přes Rakousko do Itálie a končí v Argentině. Jeho nejkontroverznějším románem je Svet na Trasovisku z roku 1960, ve kterém autor odmítnul SNP [Slovenské národné povstanie; pozn. PN] jako import ze Sovětského svazu a předkládá vlastní pohled na závěr druhé světové války. Román začal psát těsně po odchodu do emigrace. Na Slovensku byl po dlouhá desetiletí tabuizovaný, vyšel v Martine až v roce 1991. Na druhé straně z kulturního života byla vytlačena celá řada autorů. Na obrazu slovenské literatury daného období se nemohl podílet např. Gejza Vámoš (židovský autor, představitel naturizmu a expresionismu na Slovensku), který už v roce 1939 odešel do Číny a po válce do Kanady; nebo Peter Jilemnický (sociálně orientovaný autor), který byl v letech 1943–45 vězněný za protifašistickou činnost.

Události druhé světové války vyústili v roce 1945 v silnou emigrační vlnu, zejména prokatolicky orientovaných autorů. Bezprostředně po skončení války emigrovalo několik představitelů katolické moderny: Rudolf Dilong, Karol Strmeň, Mikuláš Šprinc, později také Gorazd Zvonický. Tito autoři v emigraci nehledali vazby na domácí oficiální proud a vývoj poezie se po válce již odehrával bez jejich obohacování, respektive bez katolické moderny jako takové. Mezi emigranty se zařadili i autoři se zcela jinou poetikou, např. Leopold Lahola, který kvůli svému židovskému původu nemohl za války dokončit školu. Požádal o vysídlení do Izraele, emigraci završil v Mnichově. Koncem 40. a počátkem 50. let napsal několik próz, které se vztahují k válečným událostem, partyzánskému boji a údělu Židů za války. Kniha vyšla slovensky roku 1968, poté byl ve slovenské literatuře pro syrové odhalování totalitních mechanismů tabuizován, znovu vyšel až v roce 1994.

Zmínila jsem několik odlišných osudů slovenských autorů během druhé světové války a jejich úděl těsně po válce. Z daného nevyplynul jeden disproporční jev. Zatímco v české literatuře jsme po válce jako čtenáři svědky několika vln zájmu o židovskou problematiku, tak ve slovenské literatuře je dané téma jen okrajově zpracované. S rozsáhlejší reflexí se setkáme jen u Leopolda Laholy (Posledná vec, 1968) a v románu Námestie Svätej Alžbety (1958) Rudolfa Jašíka (významovou paralelu s tímto románem bychom mohli hledat u českého autora Jana Otčenáška a jeho prózy Romeo, Julie a tma z roku 1958).

Jak slovenskou literární scénu poznamenal nástup komunismu a 50. léta? Postihl Slovensko podobný odliv spisovatelů a příslušníků inteligence vůbec, jako tomu bylo u nás po roce 1948? A jak se tam dařilo socialistickému realismu?

Bohužel vývoj literatury po Únoru 1948 byl na Slovensku velmi obdobný jako u nás. Bylo to dané zejména společným manifestačním přihlášením se k ideologii socialistického realismu. Ve vývoji české a slovenské literatury mezi lety 1948–1956 (ve slovenské literatuře, 1958 v české literatuře) můžeme číst jemné nuance. Například na české straně byla ze slovenské literatury reflektována především próza s povstaleckou tematikou a próza zacílená na socializaci vesnice. Tento zájem z české strany byl přirozený, v české literatuře tento typ povstalecké prózy (pomineme-li povídky vztahující se ke Květnovému povstání např. od Jana Drdy) i budovatelské literatury z venkovského prostředí absentoval.

Jak uvádí literární historik René Bílik ve své knize Duch na reťazi (2008), v první polovině 50. let literární život nefungoval, nepulzoval, ale byl utvářený. Můžeme zde číst celou plejádu utopických románových konceptů: od Františka Hečka, Fraňo Kráľa, ale i Dominika Tatarky ad. Obecně můžeme říci, že v letech 1948–1956 převládá typ budovatelského románu, který s nevýznamnými odchylkami známe z české literatury – např. typ románu tematizující budování velkých staveb, hutí a typ románu tematizující združstevňování vesnice (např. František Hečko, Dominik Tatarka, Katarína Lazarová ad.). Snad jen poznámka na okraj: ve slovenské literatuře nenajdeme druh osidlovacího románu typu Nástupu od Václava Řezáče. Je to pochopitelně dané historickými okolnostmi.

Ovšem už v roce 1954 vydává Alfonz Bednár román Sklený vrch, který vybočuje ze schematizmu daného období. Narátorem je žena, která píše intimní deník. Navíc autor kříží minimálně tři časové roviny: období SNP, poválečné období a 50. léta. Jednu rovinu vyprávění sice utváří stavba hydroelektrárny, ale podstatný je žánr deníku a ich-forma (tedy intimní forma) vyprávění. Z toho je zřejmé, že takto brzy (roku 1954!) se pokusila slovenská literatura vykročit z marasmu 50. let.

(in Půlnoční expres VI/MMXIV)

PhDr. Jana Pátková, Ph.D. (*1973) působí na Katedře středoevropských studií FF UK, kde vyučuje literární teorii, interpretaci literárního díla a dějiny slovenské literatury (momentálně na rodičovské dovolené). Zaměřuje se na interpretaci textu, kontakty české a slovenské literatury a širší středoevropský literární kontext, a to zejména po roce 1945 (dlouhodobě se zabývá například tvorbou slovenského prozaika Stanislava Rakúse). Spolupracuje s českými literárními periodiky (Plav aj.) na překladech ze slovenské literatury.