"Mám rád drobné ostrovy zapomenutého času"

Rozhovor s výtvarníkem, ilustrátorem a knižním grafikem PAVLEM RŮTEM (*1967), který je dnes neodmyslitelně spjat především s vizuální podobou části knižní produkce nakladatelství Argo, zvláště pak románů Miloše Urbana. Vedle bohatých a pestrých aktivit výtvarných, sahajících od knižní grafiky až po design, se však může pochlubit též autorstvím nevšedního "průvodce pražského chodce", který se nedávno dočkal druhého (upraveného a rozšířeného) vydání pod novým názvem LABYRINTEM PRAŽSKÉHO TAJEMNA (mou recenzi z březnového Půlnočního expresu naleznete ZDE). A právě Praha magická, historická i literární byla hlavním tématem našeho rozhovoru...

Růtovy ilustrace na přední a zadní předsádce knihy Miloše Urbana "Lord Mord" (Argo, 2008).

Nedávno vyšla Vaše kniha s názvem Labyrintem pražského tajemna, jakýsi průvodce naší metropolí obsahující pověsti spjaté s konkrétními pražskými lokalitami. Jaký je Váš vztah k "magické Praze" a co vás vedlo k sepsání podobného bedekru?

První verze tohoto bedekru vyšla jako novoročenka v roce 1987, měla šest stran a obsahovala 33 pověstí. Trochu to byl pokus parodovat rádoby mystické spisky a hluboké rozpravy o magii. Nakonec tato nevinná hříčka přešla v okouzlení pražskými příběhy z 19. století. Tehdy se totiž stalo něco zásadního. Z klidného maloměsta vznikalo průmyslové centrum, zároveň s tím se rozeběhlo národní obrození. Na druhou stranu byla tehdy Praha městem, kam bohatí a mocní odcházeli na odpočinek, mimo české, židovské a německé obyvatele měla i své italské a španělské starousedlíky. Řada paláců byla obydlena jen po část roku a ve skromných podnájmech bydleli zchudlí a zatracení poslední členové kdysi mocných a bohatých rodin. Byla to doba plná protikladů, kdy vznikl základ většiny budoucích problémů a animozit. To vše vytvářelo půdu pro mysteriózní příběhy. Měnilo se i vnímání světa. V pamětech houslaře Ladislava Prokopa najdeme vážně míněné vyprávění o tom, jak na vartě viděl ohnivého muže. Bohumila Kounicová vzpomíná, jak v dětství slyšela zpívat víly. V další generaci se Jakub Arbes snaží najít rozumové vysvětlení neuchopitelného zážitku, například ve vzpomínce z dětství na tajemné zářící hvězdy na židovském hřbitově. Následující generace už mění příběh ve vtip, jako ukázka může sloužit vzpomínkový text Ignáta Herrmanna na strašidlo v Podskalí. Krásné na tomto příběhu je, že Ignát Herrmann zaznamenal i dobové novinové zprávy, z nichž jasně vyplývá naprostá víra v nadpřirozený jev. Tyto změny ve vnímání světa popsal Václav Tille ve své Letní noci. O aktuálnosti pocitu změny v uchopení reality svědčí i reflexe pohádek Ladislava Klímy v knize Svět jako vědomí a nic. 

Dotyčný titul je ve skutečnosti rozšířeným a celkově značně přepracovaným vydáním Vaší knihy Pražské tajemno z roku 1993. V obou případech jste nejen autorem textu, ale i výsledné grafické podoby svazku, přičemž obojí nyní doznalo značných změn. Jaká byla geneze nového vydání? Objevil jste další prameny? A proč dřívější ilustrace vystřídaly reprodukce starých pohlednic?

K novému vydání bedekru jsem se odhodlal až poté, co se v dohledu začalo rýsovat jeho pokračování – to nyní pilně dokončuji. Na rozdíl od průvodce je to pokus o shrnutí typických pražských příběhů, střípků vzpomínek a faktů. Je fascinující sledovat, jak drobný příběh přebíhá z místa na místo, mizí a znovu se objevuje, často spjatý s jinou osobou. Co se týká výtvarné podoby, v roce 1993 nebylo po technické stránce příliš možností, jak knihu vyrobit. Z úsporných důvodů se kniha tiskla z pauzáků a ilustrace musely být pérovky. V novém vydání jsem použil ilustračně sbírku prvních pražských pohlednic. Je totiž na nich zachycen pomyslný bod zlomu. Na ulici vedle koňské drožky parkuje auto, služka jde se džbánem pro vodu kolem zdi oblepené plakáty. Ta atmosféra fotografií z přelomu století navozuje pocit Prahy magické daleko víc než jakékoli zpodobnění strašidel… Portréty pražských figurek, Schweigerovy, Orlikovy a Steinerovy skici ze staré Prahy či dobová vyobrazení z novin a časopisů schovávám do druhého dílu.

Vedle lidové slovenosti je Vaším častým pramenem beletrie z 19. a počátku 20. století. Kteří tehdejší čeští nebo němečtí pražští literáti jsou Vám blízcí?

Těch blízkých je celá řada a asi nemá cenu jmenovat ty nejslavnější. Snad je dobré upozornit na ty neznámé. Například úplně zapomenutým autorem prvních pražských pověstí je Jakub Malý, mimochodem autor předlohy Švandy dudáka. Jiným zapomenutým autorem je malostranský rodák Karel Herloš. Hezkou vzpomínku na jeho návrat po letech do Prahy zaznamenal Karel Sabina. Jinak Sabinův román Ferdinand Dobrotivý je jedním z nejúžasnějších pražských románů. Nesmíme opomenout Karla Aloise Vinařického, autora Tajností Svatováclavské věznice aneb Pomstychtivost ženy, či Jana Erazima Sojku (Hugo Silbera), autora Pražských tajností a Diavolik. Nepřekonatelný je Kolárův román Pekla zplozenci. Přelom století přinesl dekadenty, symbolisty a novoromantiky. Zase pominu ty obecně známé a budu jmenovat ty zapomenuté. Tak například Karel Dewether, člen lóže Gedeon a autor převážně mírně pokleslého čtiva. Jeho pražské prózy však obsahují mnohé z atmosféry romantismu. V okruhu Karáska ze Lvovic a Emanuela z Lešehradu se mimo Dewethera pohyboval ještě autor zajímavých pražských črt Jan Dolanský. Z německých spisovatelů lze kromě těch nejslavnějších jmenovat řadu dalších: Auguste Hauschner, Paul Leppin, Paul Wiegler, Chájim Bloch, Rudolf Slawitschek, Karl Hans Strobl, Alfons von Czibulka… Do Prahy děj svých příběhů umístili i autoři, kteří s Prahou nebyli tak úplně spjatí. Za všechny třeba Hanns Heinz Ewers svého Pražského studenta či Francis Marion Crawford Pražskou čarodějku.

Jaká místa naší metropole nejvíce přitahují Vás coby zasvěceného "pražského chodce"?

Míst, která mám rád, je hodně. Nejsou to turistická místa, ale takové drobné ostrovy zapomenutého času – okolí Apolináře, pod Karlákem onen kousek domů zvaný Na Zbořenci, malý pozůstatek starých Vršovic či starosvětský hostinec Na Slamníku u výlezu z Obory…

Do povědomí českých čtenářů jste se ovšem zapsal především jako knižní grafik ve službách nakladatelství Argo, kde k Vašim nejviditelnějším a nejdéle trvajícím počinům patří ilustrování a grafická úprava knih Miloše Urbana. Je pro odvedení kvalitní práce na cizí knize nutná určitá spřízněnost? A pokud ano, čím Vás díla tohoto autora, případně jiných spisovatelů, kteří se takto ocitli ve Vaší péči, oslovila?

Sedmikostelí Miloše Urbana mě ve chvíli, kdy se mi dostalo do ruky, naprosto okouzlilo. Prolínání iracionálního a skutečného světa v jeho příbězích je mi v mnohém blízké. Současných autorů jsem ale ilustroval celou řadu. Pro každého se snažím najít specifickou výrazovou podobu, vhodnou k jeho danému literárnímu projevu. Z české současné literatury jsem měl možnost dělat například knihy Emila Hakla, Davida Zábranského či Pavla Kohouta – a všechny jsem dělal rád.

Které osobnosti z dějin české typografie nebo ilustrace byste jmenoval jako své oblíbence, či dokonce vzory? A co soudíte o dnešním stavu tuzemské knižní grafiky?

Vzorů je celá řada, každého z nich si vážím z jiného důvodu a je mi blízký něčím jiným. Od Vojtěcha Preissiga, Jana Tschicholda, Karla Dyrynka, Karla Teigeho přes divotvorce české knihy Josefa Váchala až ke generaci 50. a 60. let zastoupené grafiky a ilustrátory Liborem Fárou, Václavem Sivkem, Vladimírem Fukou, Jiřím Šalamounem… Ze současných úpravců mám moc rád knihy Juraje Horvátha, Luboše Drtiny, Roberta V. Nováka, Viktora Karlíka… Myslím, že úroveň knih v současné době se stále zlepšuje, i když mám někdy naopak pocit, že je knižní grafika umírající řemeslo.

Vaše výtvarná činnost se však neomezuje jen na oblasti spjaté s knihou; co dalšího tvoří součást Vaší umělecké tvorby a kde se můžeme s díly Pavla Růta setkat?

Ve veřejném prostoru je kupříkladu možno vidět stále se měnící podobu Kavárny Řehoře Samsy nebo výmalbu vstupu do 1. podzemního antikvariátu v Hybernské ulici. Výstavu obrazů již několik let odsouvám, bude snad, dá-li Bůh, příští rok. 

Na obálce Vaší knihy je upoutávka na pokračování Labyrintu pražského tajemna s podtitulem "Kniha příběhů". Kdy by měl dotyčný titul vyjít?

Vyjít by měl snad na konci léta. Původně jsem plánoval jaro, ale zastavily mě zdravotní problémy.

(in Půlnoční expres IV/MMXIV)