Josef Jiří Kolár (1812–1896)

Portrét českého spisovatele a překladatele, herce a režiséra, představitele českého romantického divadla, autora historických dramat i veseloher, básní a historických próz s fantastickými motivy.

J. J. Kolár na portrétu Jana Vilímka (Humoristické listy, roč. 25, č. 46, 17. listopadu 1883)

Narodil se v rodině zámožného staroměstského obchodníka. V Praze navštěvoval týnskou hlavní školu a novoměstské gymnázium, studia dokončil na gymnáziu piaristickém a v letech 1830–1832 vystudoval tzv. filozofii. Mezi lety 1832 a 1836 působil coby vychovatel ve šlechtické rodině v Uhrách, kde byl roku 1832 těžce zraněn v souboji s maďarským důstojníkem v Pešti. Se svým chovancem hodně cestoval (Vídeň, Porýní, Paříž, Cařihrad), naučil se celé řadě cizích jazyků a získal obsáhlé vzdělání (hra na klavír, znalost výtvarného umění, orientace v přírodních vědách, filozofii a okultismu). Po návratu do Prahy se koncem roku 1836 přidal k ochotníkům v Kajetánském divadle a brzy nato se stal i ochotníkem českých představení ve Stavovském divadle. Roku 1842 se pak coby řádný člen českého i německého souboru Stavovského divadla stává hercem z povolání. V roce 1943 se oženil s významnou herečkou A. Manetínskou – jejich dcera Augusta, která zemřela v pouhých dvaatřiceti letech, byla pro změnu klavírní virtuózkou. V druhé polovině 40. let se Kolár aktivně účastnil polemiky týkající se orientace české filozofie, v níž zastával ideově radikální pozice, a podílel se na událostech revolučního roku 1848. Po odchodu J. K. Tyla z Prahy v roce 1851 se stal vůdčí osobností českého divadla. V této oblasti usiloval o vyšší uměleckou úroveň vybudováním náročného dramatického repertoáru a stylu. Jako herec proslul zejména ztělesňováním aristokratů nebo lidí výjimečných a vykolejených – tyto abnormální individuality ztvárňoval s využitím romanticky nadnesené stylizace, založené na výrazném gestu a patetické deklamaci. Od roku 1862 působil jako herec, režisér, dramatik i překladatel v Prozatímním divadle, ale v roce 1864 divadlo na protest proti kompromisnímu řešení české divadelní otázky opustil a dva roky hrál v Praze jen v německých představeních. Poté byl nově vzniklým divadelním družstvem povolán do funkce uměleckého ředitele, vrchního režiséra činohry, dramaturga a herce Prozatímního divadla, kde setrval až do svého odchodu do výslužby v roce 1873. Zemřel v důsledku zápalu plic roku 1896 a byl pohřben na Olšanských hřbitovech.

Povaha jeho dramatické tvorby (i herecké praxe), zakládající se na romantickém uměleckém ideálu výjimečného jedince, se odrazila i v Kolárově působení na české kulturní scéně, kde mu jeho postoj suveréna přinášel časté konflikty s okolím (kupříkladu s Tylem). Stejný rys nesla i jeho tvorba publicistická, kde se projevoval arogantními invektivami a jízlivou ironií. Tento krajní romantický individualismus spjatý s odporem proti omezenosti a šosáctví (ať už skutečnému či fiktivně konstruovanému) vedl Kolára k vytvoření programu patetického divadla velkých činů a vášní (v tomto duchu se nesly též Kolárovy překlady a režijní i herecké interpretace Shakespearových dramat). Jeho básnickými vzory byli především G. G. Byron a E. T. A. Hoffmann, z jejichž díla nezřídka přejímal motivy i celé scény, což zvláště v 70. letech zapříčinilo polemiky a spory o původnost jeho prací. Kolárova dramatická tvorba úzce souvisela s jeho hereckým naturelem – hrdiny jeho her jsou zpravidla jedinci obdaření výjimečnou vůlí, emotivností či bezohledností a dramatické situace, ústící v efektní střety (souboje, vraždy, bitvy), jsou zasazeny do romaneskně pojatého prostředí. S historickými látkami, které tvoří půdorys většiny jeho děl, zacházel Kolár v duchu romantické stylizace – nesnažil se vystihnout dobovou atmosféru ani věrně ztvárnit historické události a postavy, ale jeho hlavním záměrem bylo docílit sugestivního dojmu, vytvářeného spojením bohaté dramatické akce s prvky tajemství, fantastiky a grotesknosti. Kolárovy romantické postupy, příznačné jak pro jeho první tragédie (Monika, Magelóna, Žižkova smrt), tak pro pozdější hru z pobělohorských dob Pražský žid (která v úpravě Vladislava Vančury pronikla jako jediná z Kolárovy dramatické tvorby do repertoáru českých divadel ve 20. století), pozbývaly od 60. let na estetické působivosti a jeho dramata – tragédie i veselohry – přestávaly být divadelně úspěšné.

Obdobnou poetikou se přitom vyznačovaly rovněž Kolárovy texty prozaické, povídky a romány (např. Malíř Rainer, 1844; Pražská čarodějnice, 1847; Pekla zplozenci, 1853) situované většinou do 16. a 17. století, jen výjimečně zpracovával látku novější (Libuše v Americe, 1842). Charakterizovala je drastičnost motivů pojící se se sentimentalitou, pitoreskní prvky ve vykresleném prostředí, přímočaře pojaté charaktery, expresivní a bizarně stylizovaný jazyk, motivy iracionálna a psychologicky nemotivované dějové obraty. Kolárova prozaická tvorba se spíše než do vývoje historické prózy zařadila do linie fantasticko-dobrodružné beletrie, které se pak u nás s vyššími uměleckými ambicemi věnovali Jakub Arbes, Julius Zeyer či Jiří Karásek ze Lvovic. Posledně jmenovaný se ostatně pokusil aktualizovat Kolárův román Pekla zplozenci – Karáskem upravená próza vyšla v roce 1940 pod názvem Zplozenci pekla. Zatímco dramata Josefa Jiřího Kolára na současná česká jeviště cestu nenacházejí, některé jeho prózy se dočkaly v poslední době nového vydání. Vedle již zmíněných Pekla zplozenců (Herrmann & synové, 2002) k nim patří dvojice Kolárových povídek – Krásná Majolena a U červeného draka – zařazených do antologie české romantické prózy s názvem Mrtví tanečníci (Pistorius & Olšanská, 2010) a novela Libuše v Americe, která vyšla spolu s dalšími dvěma českými romantickými novelami jiných autorů v knize Staré a nové světy (Pistorius & Olšanská, 2011).

(viz Půlnoční profily)

LITERATURA:

(1) LANTOVÁ, Ludmila: Josef Jiří Kolár. In: Lexikon české literatury 2/II (1993), s. 775–778.
(2) TYPLT, Jaromír: Zapeklitost k nezasvěcení. In J. J. Kolár: Pekla zplozenci (2002), s. 177–187.
(3) VANĚK, Václav a kol. (eds.): Mrtví tanečníci (2010), s. 200–222.

ODKAZY:

Josef Jiří Kolár v Databázi českého amatérského divadlaJosef Veselý: Trojí podstavec pro bustu v Národním (917. Toulky českou minulostí)

"Nejnovější bádání literárněhistorické kreslí nám řevnivou povahu Kolárovu v barvách až odpudivých, jako plagiátora demaskoval ho již Hálek, a co zbývalo z něho v představách našich původního, dorazil Jaroslav Kamper. A přece dvěma nejvýznačnějším moderním duchům českým, Arbesovi a Vrchlickému, ztělesňoval samu uměleckou genialitu hereckou i dramaticky básnickou. Arbes byl přesvědčen o výbornosti jeho Moniky, kterou pokládal za nejlepší českou tragédii, a Vrchlický nalézal lví spár i v jeho Básních z roku 1879, v nichž my dnes nacházíme jen nestvůrnou topornost a nechtěnou pitvornost veršovce žalostně neznajícího a neovládajícího svůj jazykový nástroj. Jisto je, že Kolár fascinoval své vrstevníky svou nevybíravou machou, svým geniálním siláctvím a efektnickým vystupováním, dutým, naparujícím se patosem. České divadlo potřebovalo tenkrát smělejší útočnosti a průbojnější odvahy, iluse, že přepadem lze se zmocniti velikých a slavných historických posic básnických, které byly vpravdě v cizině plodem dlouhého organického vývoje a úsilného růstu staletého; a Kolár svou nevybíravostí, s jakou rval zprava zleva drapérie z velikých figur pro své manekýny, přicházel mu vhod a odpovídal jeho skrytému přání. Byl geniálník, naprosto ne génius, byl náhražka, a náhražka, jak dnes vidíme, velmi laciná. Doba byla pro Shakespeara, po Shakespearovi jako géniovi domnělé nespoutanosti volalo se v české veřejnosti a Josef Jiří Kolár přinášel kult jeho právě jako kult Goethův, byť nejen v úpravě velmi kostrbaté a svévolné, nýbrž i v pojetí plytkém a zpovrchňujícím. Právě jeho geniálnická libovůle obhroublé ražby byla to, po čem volala epigonská doba." 

(F. X. Šalda: O naší moderní kultuře divadelně dramatické)

"Pak přistoupil ke skříni, kde se nacházela rozličná pouzdra a lahvičky, vysypal květ byliny sidrikma a ostatních sedmero bylin nardu, kopýtníku, mečíku atd. po zemi, rozbil bambuličku se šťavou rév uzrálých u paty hory Golgoty, jinou bambuličku s pěnou vzteklých vlků hodil k ostatním třepům, rozbil zázračný kámen Anachytis, rozházel a rozšlapal zadky královen úlů, vytrousil jed na výsluní Joviše vylíhnutých ropuch, skočil konečně do třetího kouzelného kruhu Tetragrammaton, strhl z pulpítku čarodějnou knihu Bič pekla a rozsápal ji ostrými nehty na nejmenší kousky. Když pak bylo všecko vykonáno a po celé síni se mu objevila záhuba a zničení nejdražších a jediných na tomto světě pokladů Scotových, zasmál se z celého hrdla a vyraziv okno jediné, ježto se nacházelo nad prostřední dolejší římsou pošmourného domu, přehodil si Sempiternu přes levé rameno, vyšvihnul se na zídku a skočil s přehrozným smíchem z okna do ulice."

(ukázka z Kolárova románu Pekla zplozenci)