Joe Hloucha (1881–1957)

Portrét českého spisovatele, cestovatele a sběratele orientálního umění, ctitele japonské kultury a bratra spisovatele Karla Hlouchy (1880–1957).

Joe Hloucha za svého prvního pobytu v Japonsku (1906)

Joe Hloucha (vl. jm. Josef Hloucha) se narodil jako syn pivovarského sládka v Podkováni u Mladé Boleslavi (později působil v Libochovicích a v Praze), ale více než otcovo řemeslo mu imponovaly cestovatelské zážitky jeho strýce Josefa Kořenského, ředitele gymnázia na Smíchově. Po ukončení obecné školy v Libochovicích studoval na nižším gymnáziu v Mladé Boleslavi a v Praze na Malé Straně, poté na pražské Českoslovanské obchodní akademii (maturoval 1899), dále pak absolvoval dvouletý kurs státního účetnictví. Od roku 1903 byl úředníkem Zemského výboru království českého. Po roce 1908 se věnoval sběratelství, literatuře a příltežitostně i podnikání. Již od raného mládí se zajímal o Japonsko – věnoval se studiu japonské kultury a jazyka, byl častým návštěvníkem Náprstkova muzea. Poprvé se do Japonska vypravil roku 1906 a během několika měsíců zde navštívil řadu míst (mj. Ósaku, Tokio, Kjóto nebo Nagasaki). Po svém návratu opustil úřednické zaměstnání, začal systematicky budovat japanologickou uměleckou sbírku a se svým bratrem Karlem otevřel na Jubilejní výstavě obchodní a živnostenské komory, konané v roce 1908 na pražském Výstavišti, nefalšovanou japonskou čajovnu. Svým podnikem vzbudili bratři Hlouchovi nebývalý zájem veřejnosti a po skončení výstavy se jej rozhodli přemístit do právě otevřeného paláce Lucerna ve Vodičkově ulici. Čajovnu nazvanou Jokohama pak oba bratři úspěšně provozovali až do začátku první světové války. V roce 1912 podnikl cestu do severní Afriky.

Japonskem se nechal Joe Hloucha ovlivnit rovněž při rozsáhlé rekonstrukci své nově zakoupené vily v Roztokách u Prahy, kterou vlastnil v letech 1924 až 1926. Dům nazvaný Sakura byl zastřešen japanizující střechou, ozdoben zvířecími a rostlinnými ornamenty, přilehlá zahrada osázena japonskými stromy a keři. Ačkoliv byl Joe Hloucha nucen vilu v roce 1926 prodat, japonská tradice dotyčného místa zůstala nadále zachována – nový majitel nechal vedle rodinného domu postavit podobně laděný hotel s luxusní restaurací, nazvaný rovněž Sakura (vile se od té doby přezdívalo Malá Sakura). Svou druhou a poslední cestu do Japonska podnikl Joe Hloucha v roce 1926. Po svém návratu do Čech se naplno věnoval sběratelství, navštěvoval evropská muzea orientálního umění a koncem 20. let uspořádal z nashromážděného materiálu několik výstav mimoevropského umění spojených s aukcemi. V polovině 50. let pak podstoupil své sbírky státu (část ovšem musel z existenčních důvodů již dříve rozprodat) – dnes je tento ojedinělý soubor, vytvořený jednotlivcem a čítající téměř 8000 položek, uložen v Náprstkově muzeu.

Svou patrně nejslavnější knihu s japonskou tematikou (ostatně kromě románu Zahrada lásky (1929) se v Japonsku odehrávají všechna jeho díla), román Sakura ve vichřici z roku 1905, sepsal a vydal v pouhých čtyřiadvaceti letech a paradoxně ještě před svou první cestou do vytoužené země na Dálném východě. Přitom četné zobrazené japonské reálie a přítomné údaje geografické, etnografické a jiné se vyznačují naprostou spolehlivostí a přesností, což ostatně platí i pro popisné pasáže všech následujících Hlouchových próz. Sakura ve vichřici, sentimentální příběh lásky mladého Evropana a Japonky, vynesla začínajícímu literátovi množství pochvalných kritik i značný čtenářský ohlas a tento nečekaný úspěch se stal bezprostředním popudem k Hlouchově první cestě do Japonska, kam se vypravil hned následujícího roku. Po jeho návratu povídek a románů prodchnutých autorovým japanofilstvím – při jejichž tvorbě již nyní mohl čerpat z osobních zkušeností – rychle přibývalo. Vedle povídkových cyklů (Polibky smrti, 1912,Pavilon hrůzy, 1920) i delších próz (Moje "paní Chryzantéma", 1910 a v rozšířené podobě 1922, Dopisy neznámého, 1923) tvořily podstatnou a možná nejhodnotnější část Hlouchova díla také cestopisné črty (Vzpomínky na Japonsko, 1908, Mezi bohy a démony, 1929, Prodavačky úsměvů, 1929, Japonečky, 1931), zasvěceně představující Japonsko, nastupující tehdy již cestu překotné modernizace, v poloze značně nostalgické – jako zemi exotickou, oplývající přírodními krásami, nevšední kulturou a starobylým životním stylem. Za připomínku stojí rovněž Hlouchova tvorba pro děti (Pohádky japonských dětí, 1926, Pohádky slunného východu, 1944).

(viz Půlnoční profily)

LITERATURA:

(1) ŠMEJKAL, J. V.: Milenec Nipponu. Tři lásky Joe Hlouchy (1931).
(2) TAXOVÁ, Eva: Joe Hloucha. In: Lexikon české literatury 2/I (1993), s. 207–208.

ODKAZY:

Eduard Burget: Jak uniknout klidnému toku českého života

15. dubna

   Ráno byl ochoz a naše malé království posněženo. Posněženo třešňovými květy. Nepříznivé počasí urychlovalo zkázu. Od rána vál silný vítr a hnědé mraky honily se po obloze. Odpoledne zastihl jsem slečnu Sakuru na ochozu. Přilákal mne tam zvuk šamisenu, kterým naposled opěvovala svůj strom.
   "Nerozmýšlejte se květy a opusťte tiše strom, neb přítel váš z ciziny nepřijde velebit vás."
   Byla to báseň princezny Koretady. Zpívala ji stísněným hlasem, ve kterém skrýval se utajený vzlykot a žal.
   "Nehněváte se na mne? Dnes vám bude moje společnost obtížnou. Mám dnes svůj nešťastný den, hleďte, má sakura už opadává!"
   Vítr lomcoval stromem. Celé mraky květů padaly do malé naší krajinky jako sněhová vánice. Tam bylo už všechno bílé. Sakura držela peň stromu, aby jím vítr nezmítal. Ale květy opadávaly přece. Větve ošlehávané větrem zdály se býti rukama, zoufale se vztahujícíma za letícími květy.
   Sakura propukla v pláč...
   Neodvážil jsem se jí uklidňovati. Její láska ke třešňovému stromu byla příliš veliká, než aby moje slova nahradila jí ztrátu jeho květu.
   Byla tak krásná v tom svém velikém smutku! Zdálo se mi, že ji zbožňuji, že ji musím obejmout a říci jí všecky své city. – – –
   K večeru spustil se dešť. Takový těžký tichý liják. Běda sakuře! – Co nezklátil vítr, otluče dešť...

(Joe Hloucha: Sakura ve vichřici. Praha: Zemědělské knihkupectví A. Neubert 1928, 6. vyd., 170 stran.)