Dlouhá cesta k Zaslepení

Založením i životním osudem pravý Evropan, nositel Nobelovy ceny za literaturu a bytostný humanista – to jsou jen některá přízviska, jimiž lze obdařit u nás pohříchu málo známého spisovatele a esejistu ELIASE CANETTIHO (1905–1994). Řada jeho děl se přitom dočkala českého překladu, vedle monumentálního spisu Masa a moc stojí za pozornost zvláště jeho trojdílná autobiografie (Zachráněný jazyk, Pochodeň v uchu, Hra očí) nebo jediný román ZASLEPENÍ – právě genezi této Canettiho juvenilie je ostatně věnován následující text…

Elias Canetti (vlevo) přebírá Nobelovu cenu za literaturu (1981)

V září 1929, po absolvování druhé návštěvy Berlína, dostal Canettiho život nový směr, roky neuspořádaných příprav a lhostejného studia skončily a neplodné období vystřídala přítomnost naplněná intenzivní prací. Dvojitá osobní zkušenost s nesmírně živým, kulturním a inspirativním světem Berlína let dvacátých pronikla čerstvému absolventovi vídeňské univerzity pod kůži a zcela ovládla jeho myšlenky. A návrat do ospalého, ba téměř provinčního ovzduší tehdejší Vídně jakoby ony hluboké dojmy z berlínských pobytů ještě umocnil. Můžeme říci, že Zaslepení vzešlo z chaosu, kterým byl Canetti prostoupen během svých berlínských pobytů a jež se stal hnací silou jeho tvůrčí práce, která nakonec vyústila v toto pozoruhodné literární dílo. – "Jak vylíčit tento stav neustálého zaznamenávání? Ještě neexistovala žádná souvislost. Byla to tříšť. Členění, něco, co by se dalo nazvat počátkem řádu, začalo rozdělováním na postavy. (…) Vymýšlel jsem si postavy, které měly vlastní způsob vidění, které si již nemohly dělat, co chtěly, nýbrž cítily a myslily jen v určitých kanálech: některé z těchto postav se vracely častěji, jiné zase mizely po prvních nábězích."

Hlavní záměr, jímž byl při psaní svého jediného románu veden, popisuje Canetti následovně: "Jednoho dne mě napadla myšlenka, že svět se již nedá zobrazovat tak jako v dřívějších románech, takříkajíc ze stanoviska jednoho spisovatele, svět se rozpadl, a pouze když se odvážíme ukázat jej v jeho rozpadlosti, bude možné podat o něm pravdivý obraz. To ale neznamená, že je třeba se pustit do chaotické knihy, v níž není ničemu rozumět, naopak je třeba s nejpřísnější důsledností vymyslet extrémní individua, podobná těm, z nichž se konečně skládá svět, a tato vyhrocená individua postavit vedle sebe v jejich oddělenosti." Canetti tedy začal vymýšlet bezejmenné postavy, z nichž každá reprezentovala určitý způsob vidění světa, způsob, který ji charakterizoval a současně odděloval od ostatních postav – těch nakonec "přežilo" osm, byly pojmenovány na základě svých jednorozměrných podstat – Pravdivý člověk, Fantasta, Náboženský fanatik, Sběratel, Marnotratník, Odpůrce smrti, Herec a Knižní člověk. Osmerem zmiňovaných postav se Canetti zabýval od podzimu 1929 do podzimu 1930 – "Pracoval jsem hned na jedné, hned na druhé postavě, bez nějakých zjistitelných pravidel, podle toho, co mě právě pudilo, někdy i na dvou různých liniích v jednom dni, ale vždy jsem přísně dbal na jejich hranice, které jsem nikdy nepřekročil. (…) Skici k těmto osmi postavám zaplnily celý rok, byl to nejbohatší, nejrozmáchlejší rok mého života. Měl jsem pocit, jako bych koncipoval nějakou comédie humaine, a protože ty postavy byly vyhnány až do nejzazšího extrému a vzájemně od sebe izolovány, nazval jsem to Lidskou komedií bláznů."

Z osmi načrtnutých postav tedy nakonec přežila jediná, Knižní člověk – dřívější K. (německy B. jako Büchermensch), posléze obdařený jménem Brand. Brzy nato však byl hrdina, k němuž se nyní upírala veškerá Canettiho pozornost, znovu přejmenován – "Jméno Brand mě nicméně začalo v průběhu psaní stísňovat. V knize se odehrávalo ještě tolik jiného, a konec, na nějž by autor vůbec neměl myslet, prosvítal tímto jménem příliš zřetelně. Překřtil jsem ho na Kanta – toto  jméno  pak nerušeně  nesl  delší dobu." Práce na rukopisu románu, jehož hlavním hrdinou se Kant měl stát, trvala další rok, Canetti jej dokončil na podzim roku 1931 a nazval své dílo Kant v plamenech (německy Kant fängt Feuer) – "Shoda se jménem filosofa však ve mně vyvolávala pochybnosti a věděl jsem, že u toho jména nezůstane. Proto byl předběžný i titul, jejž rukopis nesl (…)".

S výjimkou titulu a jména hlavního hrdiny se rukopis v ničem nelišil od výsledné podoby románu Zaslepení – již nyní byl text rozčleněn na tři díly, nazvané Hlava bez světa, Bezhlavý svět a Svět v hlavě. Ač doposud v literárním světě zcela neznámý, rozhodl se Canetti svůj rukopis zaslat německému spisovateli Thomasi Mannovi – "Byl jsem si jist, že stačí, aby jen otevřel jeden svazek, a už se o četby neodtrhne. Za pár dní přišly všechny tři svazky nepřečtené zpátky, Thomas Mann se omlouval, že se mu nedostává sil. (…) Moje reakce na zahanbující odmítnutí byla, že jsem si umínil nechat rukopis ležet a nic s ním nepodnikat."

Pak se během jedné ze svých cest Canetti seznámil s Jeanem Hoepffnerem, vydavatelem listu Strassburger Neueste Nachrichten – "(…) brzy jsem mu prozradil, co jsem napsal. Líčil jsem mu ‚Kanta v plamenech‘ a on se zájmem naslouchal. (…) Chápal však, že se ještě žádný nakladatel, ani ti, kteří se o rukopisu vyjádřili s respektem, dosud neodvážil knihu vydat. (…) Myslím, že mi chtěl pomoci a zaobalil toto přání nejvýš delikátním způsobem. (…) Bez přechodu a bez váhání, ještě během téhož rozhovoru mi řekl, abych se poohlédl po nějakém dobrém nakladateli, který v tuto knihu věří, ale nechce příliš riskovat. On, Jean Hoepffner, se pak zaručí, že nakladatel neutrpí žádnou ztrátu." Po návratu do Vídně se na Canettiho konečně usmálo štěstí a byl osloven vídeňským nakladatelstvím Herberta Reichnera, které se jeho knihu nabídlo vydat – "Když pak v roce 1935 věci dozrály natolik, že měla vyjít, naléhal Broch [rakouský spisovatel a Canettiho přítel Hermann Broch; pozn. P.N.] s tvrdošíjností u něj  neobvyklou, abych  upustil  od  jména  Kant.  Měl jsem to v úmyslu již předtím, ale teď na to konečně došlo. Hrdina se nyní jmenoval Kien – louč, tříska [německy der Kien; pozn. P.N.] –, a do jeho jména se opět dostalo něco z jeho hořlavosti. S Kantem zmizel i ‚Kant v plamenech‘ a rozhodl jsem se pro nový, definitivní titul Zaslepení [německy Die Blendung; pozn. P.N.]." Canettiho rukopis byl přetaven v knihu na podzim roku 1935, po čtyřech letech od svého dokončení.

O dalším osudu Canettiho románu hovoří germanista a překladatel Jiří Stromšík: "Jeho tehdejší ohlas [týká se 1. vydání z roku 1935; pozn. P.N.] nebyl nijak mimořádný. Tím pozoruhodnější je, že už koncem roku 1936 vyšel v Praze u Mazáče český překlad z pera Zdeny Münzrové. Teprve po válce, kdy byla objevena souvislost tématu s fenoménem fašismu, byl román přeložen do angličtiny (1946) a francouzštiny (1949), avšak téměř dalších dvacet let musel čekat na to, aby byl přijat mezi německá klasická díla dvacátého století: teprve třetí německé vydání z roku 1963 se stalo literární událostí – alespoň mezi zájemci o moderní experimentální literaturu, bestsellerem se nestal nikdy." Nobelova cena za literaturu, jež byla Canettimu udělena v roce 1981, je snad přesvědčivým důkazem neoddiskutovatelné hodnoty tohoto díla. Zbývá dodat, že Zaslepení se dočkalo i druhého českého překladu, jehož autorem je již zmiňovaný Jiří Stromšík, vydaného nejprve v  Odeonu (1984) a posléze nakladatelstvím Hynek (1998).

(in Půlnoční expres IX/MMXIII)

POUŽITÁ LITERATURA:

CANETTI, Elias: Hlasy Marrákeše / Svědomí slov. Praha: Prostor 2005.
CANETTI, Elias: Hra očí. Praha: Hynek 1998.
CANETTI, Elias: Pochodeň v uchu. Praha: Hynek 1996.
STROMŠÍK, Jiří: Od Grimmelshausena k Dürrenmattovi. Jinočany: H&H 1994.