Několikero plodů z Ďáblovy zahrádky

Léta Páně 1924, tedy ve stejném roce jako proslulý Krvavý román, vydává JOSEF VÁCHAL v počtu pouhých sedmnácti exemplářů i svůj neméně významný a dnes obdivovaný spis ĎÁBLOVA ZAHRÁDKA ANEB PŘÍRODOPIS STRAŠIDEL – třísetstránkové dílo obsahující vedle nevšedních textů zhruba dvě stovky černobílých i barevných dřevorytů. Bohatý obrazový doprovod se naneštěstí odrazil ve vysokých nákladech, potažmo celkové výlučnosti dotyčného díla, jež ve své době našlo nepatrnou čtenářskou obec a dočkalo se jen mizivého ohlasu.

Váchalovi permoníci (z oddílu Přirozená strašidla aneb Zjevové přírodní povahy)

Tímto titulem se Váchal vyznává ze svého obdivu ke knihám minulých věků, zvláště pak baroka, kterých byl nadšeným čtenářem i sběratelem. Zúročil zde své četné poznatky, získané jejich četbou, a po vzoru milovaných autorů vytvořil vlastní dílo encyklopedického charakteru, mající pochopitelně blíže k parodii či travestii napodobovaného žánru. Přitom ovšem vycházel z množství reálných pramenů, mezi nimiž nalezneme díla antických autorů, církevních otců, barokních spisovatelů (mj. Štěpána Rájeckého či Tobiáše Pacovského) i soudobých národopisných badatelů (např. Čeňka Zíbrta).

Na ploše Váchalových hesel spolu soupeří mystik s mystifikátorem, avšak ani výrazné uplatnění autorovy fantazie, sarkasmu a nadsázky nepřipravilo jeho výklady o určitý dojem autentičnosti, ba dokonce odbornosti. Váchal svá strašidla rozdělil do tří hlavních oddílů, pojmenovaných následovně: Přirozená strašidla aneb Zjevové přírodní povahy, Strašidla z lidské materie pochodící aneb Zjevové, vznikající lidskou špatnotou; spolu s připojenými strašidly a zjevy cizoplanetními a Strašidla ďábelská, mající svůj počátek v samotném Beliálovi. My jsme při výběru ukázek brali ohled na naše téma a dávali přednost heslům spjatým alespoň do určité míry s českým prostředím.

***

VODNÍK, (Hasterman, Triton vulgaris domesticus) nejznámější u nás strašidlo, ve všech krajích a dobách. Všichni, kdož vodníka viděli, popisují jej jinak, protože v každém místě a zemi, dle panující tam módy odín jest a také tvářnost změněnu má.

Proto také u tak známého strašidla zdržím se popisu o něm bližšího a k příslušné literatuře, najmně v Českém lidu uložené, s doporučením poukazuju.

O vodnících lid bájí, že dušičky lidské dole pod vodou v hrncích vězní, což jest pouhým žvástem, neboť vodník, jakožto bytost přírodní, Undinami vytvořená, jest podobných allotrií dalek.

Pravda sice jest, že občas, zvlášť dopálen jsa na člověka, tuto bestii, terribilis atque mirabilis, pod vodu strhne a utopí, zejména když nějací lidští říťomyjové  u vody povykovati začnou.

Na lidi zlé ve vodě laneos habent pedes, s dobrými rád si pohovoří a dárky od nich vezme.

Vodník i na suchu dlouho bez vody vydrží a mnohdy i v horách spatřen bývá; to obyčejně jako nějaký spěšnoved s poselstvím od Undin k Pygmejím vyslaný bývá.

Jako člověk, i vodník jí, pije, spí a se rozmnožuje; umírá ve vysokém věku na marasmus a duše jeho přechází do materie jeho stvořitelek, Undin.

Za dnešních dob, kdy samotné vládkyně vod, Undiny, smělou rukou lidskou, regulacemi a úpravou vod, trpí a jsou vyháněny, jich sluha vodník není na tom lépe. Bodří mlynářští, jimž tak rádi se hastrmani zjevovali, změnili se šmahem v bolševiky, a tak vodníci raději z tůní ven nevyleyzají: dobrých časů vzpomínajíce, očekávají raději už den soudný, ve kterém stará rachota, Zemí zvaná, za své vezme. Nemohou také nic moudřejšího prozatím dělat; člověk neustane v zemi se vrtat a tuto neustále pozměňovat, až konečně strážcům jejím trpělivost dojde a lidé hněv jejich ucítí: subito, dum non speratur, veniet contritio eorum!

***

PERMONÍCI, (Subterraetus, důlní muž,) jsou trpaslíkové namnoze zlomyslní, v hlubokých těžních jámách a šachtách usazení, kde jak se zdá, i nějakého krále mají.

Šachtní vodou a průvanem, který v dolech ustavičně fouká, se živí, nikterak se nerozplemeňují a z místa na místo, vždy asi po 75 až 100 létech se stěhují.

Nosí pěkné, staromodní, havířské šaty, kutacý verkcajk, kahan, černou na hlavě kukli a pro ukrácení chvíle také dolují.

S lidmi málokdy ve shodě žijí, větším dílem s havíři na válečné noze stojíce; jedovaté lufty v šachtách zapalují, větrní průduch zacpávají, na dolníky nepěkně pokřikují, ano i tažným v dolech hovadům pokoje nedají.

Proti permoníkům, jakožto bytostem přírodním, byť trochu zlomyslným, jakékoliv církevní zakročení nic platno není a voda svěcená jim docela dobře chutná; nelekají se ani sv. kříže, ani elektrik a liftů, v dolech zavedených, a sociální hnutí horníků nijak jim nepřekáží. O permonících četná stará vyprávění slýchati možno, též v novějších u nás dobách, mužové spisy svými nad jiné slavní, jako Quido Maria Vyskočil, hojně o permonících zajímavého rukama napsali. Permoníci své jméno nesou po útvaru permském, protože v něm častěji než v břidle nebo carbonu viděni byli. Deus montium subter est Subterraetus, jak praví Raimondus Lullius.

***

PERCHTA, (Nátka, Bílá paní,) zjevení dosti známé v našich krajích bývá.

Někteří authorové nátku za jistý druh můry drželi, k řídkým případům přihlížejíce, kde nátky po způsobu můr ve spaní lidi dusily, perchtu pak, či bílou paní, za zcela jinou strašící bytost měli.

Nátka nebo-li perchta ženského těla, nepříliš mladá, ani stará, jesti, v rozmanitý šat starodávný oblíkaná ve starých domech a hradech po chodbách a v neobydlených komnatách chodí, lidem se ukazuje a s nimi nezřídka hovoří; větším dílem mírné povahy jsouc.

Fozdola míní, že lid bílou paní proto nátkou pojmenoval, protože obecní lid vylekav se jejím zjevením, lehce onemocňuje a růži, nebo-li nátku, z toho dostává. Jiného však mínění je Migasthenes historik, který perchtu řadí ke zjevům, z nichž každý natus est, a přívlastkem natus, nata odlišuje spektra kdysi v tělech lidských zrozená a po fysické smrti strašící, od specter jiných. Během času změnil se latinský onen přívlastek v českou zkomoleninu: nátka.

V Čechách nejznamenitějšími a nejznámnějšími perchtami jsou: jindřichohradecká, krumlovská a chánovická. Též v Lažanech Desfoursových před párma desetiletíma v zámku perchta tolik řádila, že museli jistá okna zazdíti. – Perchty asi jen z velikého hoře a starostí o časné statky vezdejší, řádně umříti astrálně nemohly a tudíž po své smrti lidské nadále straší. Modlitba jim sic oulevu, ne však vysvobození, přináší.

***

Závěrem několik poznámek Jana K. Čeliše z jeho doslovu k novodobému vydání Ďáblovy zahrádky aneb Přírodopisu strašidel, týkajících se samotného jejího námětu: "Jako výtvarné i literární dílo je Ďáblova zahrádka Váchalovým nejrozsáhlejším zpracováním tématu, které souvisí s kategorií pro něj snad nejcharakterističtější, s kategorií démonického. (…) Vnějším podnětem k existenci kategorie démonického u Váchala byly dobové ideové, zvláště spiritualistické proudy, s nimiž byl umělec v úzkém osobním kontaktu. (…) V nich se zároveň zpřítomňovaly nejrůznější staré duchovní tradice, nábožensko-filosofické systémy, mýty a lidové představy. Důležitým impulsem se v tomto ohledu stal kult Satana, který patřil na přelomu století k inventáři generačního stylového vyjádření. Zvláště v literárním a výtvarném symbolismu úzce souvisí s anarchistickou revoltou i s úzkostí exprese a má své místo i v secesní ikonografii."

(in Půlnoční expres IV/MMXIV)

POUŽITÁ LITERATURA:

OLIČ, Jiří: …nejlépe tlačiti vlastní káru sám. Život Josefa Váchala. Praha a Litomyšl: Paseka, 1993.
VÁCHAL, Josef: Ďáblova zahrádka aneb Přírodopis strašidel. Praha: Paseka, 1992.