Česká větev krysařova uměleckého rodokmenu

Kdo by neznal německou legendu o KRYSAŘI z Hameln (někdy též Hammeln), kterému se nedostane slíbené odměny za odvedenou práci a pomstí se tím, že z města odvede všechny děti (jejich další osud je ovšem v jednotlivých verzích legendy různý, povětšinou však tragický). 

Nejstarší zmínka o tomto příběhu, který se snad zakládá na skutečné historické události, byla vepsána do skleněné mozaiky umístěné v hamelnském kostele (město Hameln leží v Dolním Sasku) a pocházející patrně z přelomu 13. a 14. století. Dotyčné okno sice bylo v 17. století zničeno, avšak podle dochovaného popisu byla vytvořena jeho moderní rekonstrukce zobrazující pestrobarevnou postavu krysaře a několik postaviček dětí oděných v bílém. Zřejmě nejstarší písemné podání této legendy pak obsahuje tzv. Lüneburský rukopis z 15. století, v němž stojí, že 26. června roku 1284 bylo jistým pištcem, oblečeným v různých barvách, odvedeno 130 dětí pocházejících z města Hameln, které se pak ztratily u kalvárie (patrně místo, kde se konaly popravy) poblíž kopců. Tragický příběh – na který bývá pohlíženo též jako na legendu osvětlující příchod Sasů do Sedmihradska (brána pod horou Koppel má totiž vést do bájné země sedmihradské) – během následujících staletí inspiroval nesčetné výtvarníky, spisovatele, divadelníky, hudebníky i filmaře a zájem  o něj neutuchl dodnes. Několik zajímavých adaptací se v průběhu 20. století zrodilo i u nás... 

Bezesporu nejznámějším českým zpracováním legendy o krysaři z Hameln je novela Viktora Dyka, která nejdříve vycházela na pokračování pod názvem Pravdivý příběh v Lumíru (1911–1912) a pod známějším titulem Krysař (nadto doplněná a upravená) vyšla knižně poprvé v roce 1915. Autor nakládá se staroněmeckou pověstí poměrně volně (mimo jiné zasazuje její děj do 16. století, tj. do renesance), což nejlépe dokládá samotný závěr jeho prózy, kde oproti předloze Krysař vede do záhuby všechny obyvatele města Hameln, a to nejen pro nesplacený dluh, ale i kvůli nešťastné lásce k Agnes, jež si nakonec vzala život, kterýžto motiv převzal Dyk z Goethovy básně o krysaři Der Rattenfänger. Ostatně ke Goethovi v knize odkazuje i epizodní postava magistra Fausta z Wittenberka, marně se snažícího zverbovat Krysaře do služeb ďábla prostřednictvím magických iluzí. Jaroslav Med označuje ve své dykovské monografii z roku 1988 tuto faustovskou epizodu za "ironický odsudek všeho okultního, co kdysi vzrušovalo příslušníky skupiny Moderní revue". Novým prvkem je i symbolická postava rybáře Seppa Jörgena, v mnoha ohledech Krysařova protipólu, ale zároveň i blížence (Jiří Opelík tuto dvojici dokonce nazývá "siamskými dvojčaty").

Hanuš Schwaiger: Krysař (1890; varianta díla z roku 1879). Své perokresby na dané téma vystavoval Schwaiger již coby student vídeňské Akademie a k tomuto námětu se po celý život vracel.

Zdařilé adaptace – respektive dramatizace – se posléze dočkala i Dykova novela, kterou se v prvních letech nacistické okupace začal zabývat uznávaný avantgardní divadelní režisér E. F. Burian. Drama Krysař mělo premiéru v lednu 1940 a podle Bořivoje Srby v něm Burian vytvořil "kongeniální dílo jevištní" a jednu z nejzdařilejších dramatizací v dějinách české literatury vůbec. K Dykovu textu zde bylo přistupováno velmi pietně (doznal jen nepatrných změn), a přesto režisér docílil drobnými významovými posuny jeho zamýšlené aktualizace, namířené nikoliv proti Hitlerovi a nacismu (pak by jen těžko prošla hra cenzurou), nýbrž kritizující samotnou filozofii Schopenhauera a Nietzscheho, jejichž odkazu posléze zneužila nacistická ideologie. Dobová cenzura se přesto na Burianově textu nemálo vyřádila – na 68 stranách bylo provedeno 83 zásahů, škrtnuty byly všechny narážky, jež by mohly odkazovat k soudobým poměrům, zmizely kupříkladu takřka všechny zmínky o krysách, vyjma míst, kde by se jejich vypuštění podepsalo na srozumitelnosti hry. Krysaře v této Burianově inscenaci ztvárnil Vladimír Šmeral a v roli Agnes okouzlila Marie Burešová básníka Františka Halase natolik, že jí věnoval svou báseň Krysař, kterou po zhlédnutí představení napsal.

FRANTIŠEK HALAS: KRYSAŘ

(Marii Burešové)

Ágnes Ágnes ze země Sedmihradů
kam jenom zavádíte nás
Hejkalko smrti kdy se můj Bože vkradu
do země zásvětné do země Sedmihradů
již objevil váš hlas

Ágnes Ágnes podsvětná řeka zpívá
pochodeň hlavy dýmá tragikou
ve tmě kde bytí se v slavný konec vlívá
vede Váš hlas a křídlí píseň tklivá
tu cestu smrti činíc velikou

(báseň ze sbírky Ladění, 1942)

Příběh o krysaři využil ke kritice soudobého vzestupu nacismu též novinář, kritik a spisovatel Karel Scheinpflug (1869–1948) ve svém románu Krysař. Ten sice poprvé vyšel až v rámci jeho sebraných spisů v roce 1947, ale autor na něm začal pracovat mnohem dříve. "Tento román jsem začal psáti koncem roku 1937, pobouřen pozorováním, že se u nás začínají množit lidé, kteří oslněni domnělými úspěchy Hitlerovými, Mussoliniho a Francovými mluví pohrdlivě o demokratickém státním zřízení a vychvalují přednost diktatury jedincovy. Pokusil jsem se vylíčit, jak by asi podle rozhledu a vkusu této vrstvy občanů mohl vypadat onen 'silný' jedinec, kterému byli ochotni svěřit vládu nad naším národem v tehdejší hrozivé době, a kniha měla být národu výstrahou." Oním prototypem zlotřilého vůdce a hlavním hrdinou románu je nevzdělaný a nemorální Bureš, který se však zásluhou svého řečnického nadání (jímž ovládá druhé podobně jako krysař hrou na svou píšťalu) dostává až do nejvyšších politických pozic. Autor však svou zápornou postavu nenechává dojít konečného triumfu a Bureš (na rozdíl od svého předobrazu-krysaře) je nakonec přemožen.

Zajímavou hudební verzi příběhu o krysaři představuje tuzemská předělávka songu Le Joueur de Pipeau od francouzského zpěváka a kytaristy Huguese Aufrayho (*1929). Autorem českého překladu je Ivo Fischer (1924–1990), mj. dlouholetý rozhlasový redaktor a úspěšný textař, a interpretem této naléhavé skladby bezmála krylovského ražení se stal Waldemar Matuška (který ostatně nazpíval i další Aufrayho písně, mj. proslulé Slavíky z Madridu). Krysař vyšel poprvé roku 1968 na albu s názvem Osm lásek Waldemara Matušky.         

Měl šedej plášť, kočičí krok, smutnou tvář,
za pasem nůž a vedle něj kříž a snář.
Ten piják hvězd na stovkách cest polykal prach.

Tisíce mil, krysař to byl a já ho znal,
píšťalku měl, šel kudy chtěl dál a dál,
tisíce mil, krysař to byl a šel z něj strach.

Šel a kam stoup, vyrost jak sloup k nebi dým,
na tisíc mil, krysař to byl, já to vím,
šedivej plášť, kočičí krok, podivnej hráč.

Píšťalku měl, šel kudy chtěl, dál a dál
a každej tón, každičkej tón, kterej hrál,
znamenal smrt, znamenal žal, znamenal pláč.

Hrál slovo "my" a "naše vlast", "mír" a "čest" 
a myslel "vy" a "vaše krev", "válka", "pěst",
co musel znát, co uměl hrát svůdnejch not.

Co divnejch slok, co divnejch slok dlouze hrál
a z každý z nich hořící vích hořce řval:
nastoupit v řad, na rámě, zbraň, pochodem v chod!

Teď je tu zas, kočičí krok, smutná tvář,
za pasem nůž a vedle něj kříž a snář,
slyším ho hrát, je to ten tón tenčí než vlas.

To v kostech měst začíná kvést bílej prach,
píšťalka zní a všichni z ní máme strach,
že přijde čas, kdy se ten hlas ozve i v nás.

Vím, chodí dál, tak jako dřív, prachem cest,
já jsem ho znal, krysař to byl, piják hvězd,
píšťalku má, křížek a snář, šedivej šat,

a mně se zdá, a mně se zdá, že už je čas
říct mu už dost, říct mu: už dost! Vem tě ďas!
To je náš svět a krysí jed nechcem už brát!

Originální české filmové adaptace se dočkal Krysař v roce 1985, kdy vzniká stejnojmenný animovaný snímek Jiřího Barty, jehož děj vychází převážně z Dykovy novely (Agnesin život ovšem neukončuje sebevražda, nýbrž ruce opilých konšelů v čele s Kristiánem, a Krysař odvádí obyvatele města Hameln do řeky namísto propasti). Celý příběh je pak pojímán jako kritika lidských neřestí, jako je lakota, chamtivost či obžerství, a krysy se zde stávají přímou metaforou hříšných lidských bytostí (které se také nakonec v krysy samy proměňují). Za pozornost přitom stojí jak vizuální stránka snímku – značně expresivní způsob animace většiny postav coby nelidsky vyhlížejících loutek a ztvárnění samotného města Hameln jako spletitého bludiště –, tak stránka zvuková – nahrazení lidské řeči neartikulovanými zvuky a citoslovci (v podání Jiřího Lábuse a Oldřicha Keisera) a hudba složená Michaelem Kocábem. Mimochodem, přímé sepětí Dykova textu a Bartova výtvarného zpracování se nabízí v již několikerém vydání novely Krysař doprovázeném ilustracemi Jiřího Barty a fotografiemi z jeho filmu.  

Výrazné dobové aktualizace se pak příběh o krysaři dočkal v podání plzeňské punkové kapely Znouzectnost. Skladba Krysař vyšla na jejím albu Obludný Neználek v roce 1989 a postava Krysaře zde nabyla kladných konotací – coby hudebník se stává symbolem hojně vyhledávaného, avšak oficiálně zakázaného umění, když je nucen potýkat se pro svůj nonkonformní vzhled s cenzurou ze strany radních. Text tak evokuje dobové poměry v komunistickém Československu a omezování svobody projevu totalitním režimem. 

Bylo nebylo – kde se to tu vzalo
černé na bílém to na plakátech stálo
bude tu hrát Krysař a ty jeho Krysy
a bude to muzika dobrá jako kdysi

Bylo nebylo – pak na scéně stáli
potkat je v noci ve městě, možná byste se báli
středověký škorně a staletou halenu
do copánků spletený vlasy barvy havranů

Bylo nebylo – kde se vlastně vzali
a tou kouzelnou muzikou štěstí rozdávali
pak ten okamžik skončil a nikdo nechtěl domů
atmosféra – kdo tam nebyl, nevěřil by tomu

Bylo nebylo – uplynul nějakej čas
plakáty na nárožích visely tu zas
lidi zachvátila horečka, každý tam chtěl jít
bez rozdílu názorů zas to kouzlo prožít

Bylo nebylo – prošly divný zprávy
že vyšlehnou hranice pro čerty a ďábly
do data na plakátech chybělo pár dní
na radnici krysaře zvou si páni radní

Bylo nebylo – řekli to by teda nešlo
s touhle vaší vizáží hrát budete tu těžko
nás totiž vůbec nezajímá, že vás mají lidi rádi
my jsme tady od toho, jejich mysl chránit

Bylo nebylo – tak jak v té pohádce
krysař město opouští a hudba zní v dálce
jak za kouzelnou píšťalou za ním myšlenky táhnou
a hodně dlouho v tomhle městě byl cítit vzduch křivdou!

(in Půlnoční expres XII/MMXIV)

POUŽITÉ ZDROJE:

HOTOVÁ, Veronika: Reprezentace motivu Krysaře v evropském umění a literaturách (bakalářská práce, 2009). On-line ZDE.

ZATLOUKALOVÁ, Aneta: Dykův Krysař v divadle a ve filmu (bakalářská práce, 2009). On-line ZDE.