Román zdvihající "břemeno těžké, drtivé"

Spisovatel FRANTIŠEK KŘELINA (1903–1976) dnes patří k pozapomenutým autorům, přesto jeho tvorbu hodnotil svého času poměrně vysoko i samotný F. X. Šalda, který ve svém komentáři k románu Hlas na poušti (1935) o Křelinovi napsal: "Má zvláštní světelný okřídlený pohled, kterým vynáší ve svých šťastných chvílích zemi, lidi i věci do vyššího světla podnebeského, kterým se dotýká ran i bolestí, kterým čte značky osudného pochodu dění lidských; zná a miluje člověka v jeho typických postojích, cítí žhavě nedotknutelnou krásu panny, zraněnou strázeň matky, plodivé gesto oráčovo a soudné gesto sekáčovo; sirobu země i potřebu vykoupení." 

K ústupu Františka Křeliny z povědomí českých čtenářů v komunistickém Československu jistě nemalým dílem přispělo jeho zatčení a odsouzení v politickém procesu s tzv. Zelenou internacionálou na jaře roku 1952, kdy byl spolu s dalšími (nejen) katolickými spisovateli (Janem Zahradníčkem, Zdeňkem Kalistou či svými celoživotními přáteli – taktéž představiteli ruralismu – Josefem Knapem a Václavem Prokůpkem) protiprávně odsouzen k dvanácti letům vězení, až v roce 1960 amnestován a teprve roku 1967 plně rehabilitován. O tom, že jeho jméno se velmi brzy – s počátkem normalizace – opět vrátilo na černou listinu, pak svědčí i jeho zařazení do Slovníku zakázaných autorů (který ještě pod titulem Slovník českých spisovatelů vyšel poprvé v samizdatu roku 1978). Větší zájem o jeho dílo bohužel nepřinesly ani nové svobodné poměry po roce 1989, kdy se jím reprezentované duchovní proudy a umělecké směry – křesťanství a ruralismus – staly zbožím nepříliš žádaným.

Všechny výše zmíněné charakteristiky Křelinovy tvorby lze do jisté míry vztáhnout i k dílu, které bylo pro své téma vybráno za předmět tohoto článku, tedy k románu Každý své břímě (1969). Také zde nacházíme pro tohoto autora příznačný etický idealismus, ještě umocněný výběrem nadmíru tragického tématu – totiž vyhlazení Lidic. Genezi svého díla poodkrývá v jeho závěrečné části nazvané Rozloučení sám autor. První poznámku o Lidicích si zapsal již v den popravy lidických mužů (10. června 1942) pod dojmem první zprávy z večerního rozhlasu. Po válce se začal o dané téma hlouběji zajímat a shromažďovat dostupné informace – ověřená fakta stejně jako tradované zvěsti –, brzy jej však potkal podobně nespravedlivý osud a totalitní zvůle (tentokrát ovšem ve jménu komunismu). Touha uctít památku zavražděných obyvatel Lidic a ztvárnit jejich tragédii formou literárního díla jej však neopustila ani ve vězení, z něhož se vrátil až v roce 1960. Stěžejní bylo jeho setkání s básnickou skladbou Karla Šiktance Heinovské noci (1960), v níž autor vzpomíná na vypálení Lidic, které zažil coby bezmála čtrnáctiletý chlapec ze sousední Hřebče ("To je lyrické svědectví, osobní, na krev," píše Křelina). Stejně důležitou se ukázala jeho četba rukopisných pamětí Jaroslavy Eliášové Generál Eliáš, věnovaných zejména osudu jejího manžela, generála a ministerského předsedy protektorátní vlády popraveného za odbojovou činnost jen několik dní po vyhlazení Lidic (19. června 1942). O pár let později – v roce 1967 – začal František Křelina psát svůj román...

Obálky tří dosavadních vydání Křelinova románu z let 1969, 1990 a 2003.

Jeho baladická próza je nevšední již po formální stránce, neboť je komponovaná jako složitá hudební skladba – je zarámována Vstupem a Epilogem a skládá se ze sedmi vět a šesti intermezz, jejichž názvy odrážejí základní děj dané části (na závěr je pak připojeno již zmíněné Rozloučení, shrnující genezi celého díla). Román líčí události odehrávající se na půdě Lidic v průběhu nočních a ranních hodin dne 10. června 1942. Postavy historicky podložené doplňují figury zcela smyšlené v čele s jediným bezejmenným protagonistou, německým důstojníkem zvláštní mise, majícím podle autora v románu platnost především metaforickou. Hlavním hrdinou (v literárním i obecném smyslu toho slova) je zde ovšem lidický kněz Josef Štemberka, jemuž zmíněný důstojník v rámci zpovědi svěří tajemství týkající se strašlivého konce Lidic a jejich obyvatel. Starý kněz od té chvíle vynakládá všechny skromné síly pro záchranu svých farníků, tvrdohlavě odmítaje milost nabízenou jemu samotnému coby jedinému z dospělých lidických mužů. Jeho smlouvání s německými okupanty je však marné a nakonec se mu nepodaří ochránit před smrtí ani mladého Josefa Hroníka, který sice dosud nedovršil patnáctý rok života (nacisty ustanovený za spodní věkovou hranici popravovaných mužů), avšak odmítá tváří v tvář vyhlídce na smrt opustit svého otce a staršího bratra. Štemberkova snaha pomoci svým farníkům tak nakonec ústí "jen" v knězovu dobrovolnou smrt po jejich boku.

Křelinův román je přes svou historickou ukotvenost do značné míry podobenstvím o zápasu dobra se zlem a lidské schopnosti podstoupit i nejvyšší oběť kontrastující s naší schopností páchat ty nejzrůdnější zločiny. Velkým kladem jeho prózy je přitom autorovo zdárné vypořádání se s hrozbou schematičnosti – služebníci zla, tj. nacisté (respektive několik konkrétních důstojníků), jsou zde navzájem odlišeni svými různými pohledy na lidické události a vlastní roli v nich. Podobně pestrá je i formální stránka románu, složeného z řady stylově i žánrově různorodých textových celků, od klasického dialogu přes objektivní podání děje či vnitřní monolog až po formu divadelního scénáře. Sylva Bartůšková – která román Každý své břímě recenzovala již v době jeho prvního vydání na stránkách časopisu Host do domu (Křest krve, HD 1970, č. 7) – si ve svém pozdějším rozboru Křelinova díla všímá také autorova vznosného stylu, využívajícího hojně biblických citátů,  podobenství či symbolických motivů, což podle jejích slov ústí v to, že "historickou skutečnost zničení Lidic zachycuje próza tak, jako by se jí uskutečňovala fantastická vidina z Apokalypsy." Na každý pád se jedná o osobité literární ztvárnění jedné z nejtemnějších osudových kapitol české historie, které si – stejně jako samotný autor – rozhodně nezasluhuje upadnout v zapomnění.

(in Půlnoční expres IX/MMXIV)

POUŽITÉ ZDROJE:

BARTŮŠKOVÁ, Sylva: František Křelina: Každý své břímě, (heslo) in Slovník české prózy (1994), s. 197–199. (ONLINE)
HAVRÁNKOVÁ, Marie: Každý své břímě, (komentář) in F. Křelina: Amarů, syn hadí. Každý své břímě (2003), s. 487–497.
KŘELINA, František: Amarů, syn hadí. Každý své břímě (2003).
TAXOVÁ, Eva: František Křelina, (heslo) in Lexikon české literatury 2/II (K–L) (1993), s. 1013–1016.