Montyho starožitné povídky

Zasloužené pozornosti všech příznivců klasické literární fantastiky se u nás v posledních letech těší nakladatelství Plus, které kromě řady zajímavých titulů a projektů v čele se Sebranými spisy H. P. Lovecrafta dalo vzniknout i nadmíru slibné edici Pandaemonium. Právě coby třetí a čtvrtý svazek této knižní řady vyšly (vedle Strašidelných příběhů Henryho Jamese, Triumfu noci Edith Whartonové a "antologie viktoriánských autorek strašidelných příběhů" Svědkyně temnot, jež by se měla v dohledné době dočkat pokračování s názvem Svědkyně zítřka) dvoudílné STRAŠIDELNÉ SPISY M. R. Jamese, které v roce 2013 otevřel svazek s titulem PŘÍBĚHY SBĚRATELE STAROŽITNOSTÍ a letos dovršila kniha nazvaná VÝSTRAHY ZVĚDAVCŮM. 

Anglický spisovatel, paleograf a mediavelista Montague Rhodes James (1862–1936) sice nepatří v českých luzích a hájích k nejznámějším představitelům fantastického žánru, v anglosaském světě se však těší trvalé oblibě a také čeští čtenáři již měli příležitost setkat se s jeho povídkovou tvorbou, a to především zásluhou dvou knižních titulů – výboru z krátkých próz Ambrose Bierceho a M. R. Jamese, nazvaného Oči plné děsu (Praha: Winston Smith 1992), a výboru z Jamesových raných povídek Výstraha zvědavcům (Praha: Odeon 1997). Dvoudílné Strašidelné spisy ovšem poprvé přinášejí tuzemským čtenářům celé prozaické dílo tohoto klasika fantastické literatury, doprovázené nadto několika nebeletristickými texty M. R. Jamese s touto tematikou, erudovanými komentáři a vysvětlivkami z pera Ondřeje Müllera (který mimochodem řídí celou edici Pandaemonium) a vyčerpávajícím doslovem znalce Jamesova díla Stephena Jonese, jenž také sestavil doposud nejúplnější vydání jeho próz (Curious Warnings: The Great Ghost Stories of M. R. James, 2012), o něž se velkou měrou opírají i české sebrané spisy. 

V případě podobných projektů pochopitelně hodnocení jednotlivých svazků postrádá většího smyslu, proto je i přítomná recenze věnována Strašidelným spisům jako celku. Pokud bychom však měli oba svazky porovnat z ryze čtenářského hlediska, pak by v tomto nespravedlivém klání nejspíše zvítězil svazek první. Příběhy sběratele starožitností (dále jen "I") obsahují dohromady 18 Jamesových povídek, které poprvé vyšly v rozmezí let 1885 až 1919, a to buď časopisecky, nebo v rámci prvních tří z celkového kvarteta povídkových souborů vydaných za autorova života (1904, 1911, 1919). 

Naproti tomu ve svazku nazvaném Výstrahy zvědavcům (dále jen "II") nalezneme vyjma 17 próz (mezi nimiž svým rozsahem i značně propracovaným obrazem fantastického světa vyniká text Pět džbánků, který poprvé vyšel jako samostatný knižní titul roku 1922), jež byly vydány časopisecky nebo knižně (1919, 1925) v letech 1919 až 1936, též řadu povídek a fragmentů za autorova života nepublikovaných. Oba díly spisů přitom spojují jména překladatelů, manželů Zdeňka a Vladimíry Beranových – ti některé z povídek přeložili již dříve pro výbor Výstraha zvědavcům (překladatelem Jamesových povídek pro výbor Oči plné děsu byl Václav Kříž) a překlad zbylých textů v přítomných spisech je pak počinem samotného Zdeňka Berana. 

Dr. James, přáteli přezdívaný Monty, o kariéře spisovatele nikdy neuvažoval, své povídky začal psát čistě pro zábavu – předčítal je (podle dochovaných svědectví zcela nezapomenutelným způsobem) svým přátelům a studentům – a k jejich knižnímu vydání se odhodlal až po naléhání nadšených posluchačů. Jeho povídky přesto spojuje množství společných rysů, ba dalo by se říci určitý koncept, který sám autor nejednou otevřeně popisoval a jehož hluboké stopy čtenáři Jamesových sebraných spisů přehlédnou jen stěží. Předně se do většiny próz promítají autorovy životní zkušenosti a zájmy – dějištěm příběhu se tak často stávají venkovská panství či katedrální města (a to převážně anglické provenience, pouze čtyři Jamesovy příběhy se odehrávají mimo jeho rodnou vlast), hrdinové povídek se nezřídka rekrutují z akademického světa, funkce leitmotivu mnohdy připadá historickým artefaktům, vzácným knihám apod., texty jsou plny historiografických údajů, cizojazyčných pasáží, literárních aluzí či biblických odkazů. Na vskutku autobiografické prvky přitom v povídkách narazíme jen výjimečně (např. anglický Suffolk spjatý s autorovým dětstvím, postava Dennistouna v povídkách Podivná sbírka kanovníka Alberika a Mezzotinta) a taktéž realističnost mnohých kulis a rekvizit je pouze zdánlivá, respektive obsahuje větší či menší příměs fikce. 

Přestože dnešního čtenáře dělí od vzniku povídek leckdy celé století, na působivosti to alespoň některým z nich příliš neubírá, na čemž nese zásluhu právě autorův specifický styl a vůbec pojetí žánru strašidelného příběhu. Jamesovy poznatky a zásady týkající se jeho vlastního psaní i obecnějších otázek literární fantastiky jsou ve Strašidelných spisech přítomny hned v několika esejisticky laděných textech, jež byly do obou svazků zařazeny – Pozor, duchové! Zacházejte s nimi opatrně (I), Strašidelné povídky (I), Příběhy, které jsem se pokoušel sepsat (II), Pár poznámek o strašidelných povídkách (II). Ve svých prózách sází na věrohodné prostředí, nepříliš vzdálené soudobému čtenáři, pečlivé budování atmosféry, pomalou gradaci napětí, nedořečenost v oblasti tajemna a leckdy i otevřený konec. A jsou to právě tyto atributy, co uchovává většinu Jamesových povídek stále působivou a poutavou, na rozdíl od mnoha gotických či krvavých románů, které dnes vyvolávají spíše úsměv než-li strach. 

Zatímco z hlediska techniky vyprávění představuje beletristické dílo M. R. Jamese celek poměrně jednotný, po stránce obsahové se jedná o texty velmi různorodé, což se netýká pouze pestrosti jejich zápletek, ale i šíře repertoáru samotných strašidelných motivů. James totiž není oproti některým jiným anglickým představitelům literární fantastiky jen autorem duchařských příběhů (byť se přízraky mrtvých ani jeho povídkám nevyhýbají) a ve svých prózách přivedl na svět celou řadu (často velmi originálních) nadpřirozených bytostí či artefaktů, jejichž přetrvávající kouzlo spočívá mimo jiné v tom, že jejich původ nebývá mnohdy zcela osvětlen a jsou nám obvykle představeny jen v mlhavých konturách (jedním z častých rysů Jamesových strašidel je kupříkladu chlupatost, v některých se zase odráží autorův odpor k pavoukům – viz povídka Jasan).

Specifické je rovněž Jamesovo zacházení s postavou vypravěče, respektive jeho způsob prezentace a rámcování jednotlivých povídek, v němž se (stejně jako v jazykové a stylistické rovině textů) výrazně odráží jeho filologická a paleografická praxe. Je totiž až s podivem, kolika odlišnými a přitom příbuznými cestami autor uvádí čtenáře do svých příběhů – skrze vypravěčem nalezené (zděděné, koupené, …) knihy, deníky, dopisy, úřední listiny, novinové články, ba i soudní protokoly, přičemž někdy zachází autor tak daleko, že svému vypravěči svěří jen krátký úvod, popřípadě stručné komentáře k fiktivním dokumentům, jež pak tvoří těžiště vlastního příběhu (to se týká povídek Martinův korec či Jak zmizel a byl nalezen strýc Henry). 

Prvním ilustrátorem povídek M. R. Jamese (v knize Strašidelné příběhy sběratele starožitností z roku 1904) se stal autorův přítel James McBryde. Ten se bohužel vydání knihy nedožil a stihl dokončit pouze čtyři ilustrace – dvě kresby k Podivné sbírce kanovníka Alberika a dvě k povídce "Jen hvízdni, chlapče, a já přiběhnu" (zde jedna z ilustrací k druhé jmenované próze).

Český čtenář jistě ocení přítomnost nadmíru užitečných vysvětlivek a zasvěcených komentářů Ondřeje Müllera, jejichž přínos zdaleka nespočívá pouze v osvětlování geneze jednotlivých textů, odhalování zdrojů autorových citací, aluzí a parafrází, upozorňování na česká vydání jím zmiňovaných děl či stručném představení pojednávaných autorů. Müller se nijak nerozpakuje přicházet s vlastními analýzami, interpretacemi či otázkami (kupříkladu si všímá absence E. T. A. Hoffmanna ve všech Jamesových esejích týkajících se literární fantastiky, což podle něho může paradoxně znamenat, že německého spisovatele považoval za svého "tajného mistra" a nedovolil si proto jeho dílo komentovat a hodnotit jako v případě ostatních autorů), stejně jako s množstvím zajímavých souvislostí a životopisných informací, čerpaje přitom z jamesovských biografií R. W. Pfaffa (Montague Rhodes James, 1980) a Michaela Coxe (M. R. James: An Informal Portrait, 1983) nebo dosud jediného komentovaného vydání Jamesových próz, za nímž stojí znalec díla H. P. Lovecrafta a dalších autorů tohoto okruhu S. T. Joshi (Count Magnus and Other Ghost Stories, 2005; The Haunted Dolls' House and Other Ghost Stories, 2006).

S povděkem lze také kvitovat otištění vpravdě vyčerpávající studie Kamenný škleb ďábelské zloby od britského znalce hororové literatury Stephena Jonese (převzaté z jím uspořádaného souboru Jamesových próz z roku 2012, o němž již byla řeč v úvodu, a doprovázené bohatým obrazovým materiálem) na místě doslovu uzavírajícího celé Strašidelné spisy, která vedle Jamesova života a tvorby sleduje též pozdější osud jeho textů (včetně adaptací) a jejich vliv na další umělce. Nutno podotknout, že materiálů o M. R. Jamesovi bylo dosud v Čechách k dispozici pramálo – kromě stručných hesel v příručkách typu Slovníku anglicky píšících spisovatelů (v Šustově Slovníku autorů anglo-americké fantastiky (dosud vyšel jen 1. díl A–K, 2003) bohužel coby starší autor zastoupen není) stojí za zmínku snad jen doslov k jamesovskému výboru Výstraha zvědavcům (1997) z pera jeho překladatele Zdeňka Berana (O tajemných zákoutích, neúkojné zvědavosti a učeném pánovi). 

Nejcennějšími nebeletristickými texty, které Strašidelné spisy přinášejí, jsou ovšem eseje a stati samotného M. R. Jamese, nabízející vhled jak do autorova pojetí vlastní tvorby a literární fantastiky obecně (především té anglické, o jejíchž dějinách i soudobém stavu měl značný přehled), tak do jeho hodnocení jiných představitelů tohoto žánru (jeho oblíbencem byl Joseph Sheridan Le Fanu, velké výhrady měl třeba k Draculovi Brama Stokera a příliš si nevážil ani takového H. P. Lovecrafta, který přitom patřil k jeho obdivovatelům). Jamesův návod na kvalitní strašidelnou povídku, jímž se pochopitelně sám pokoušel řídit, byl pak následující: "Z četby mnoha a mnoha strašidelných povídek jsem vyrozuměl, že největšího úspěchu dosahují autoři, kteří nám předvádějí určitou dobu a místo a zahrnou nás řadou jasných a věcných podrobností, ale současně nás ve vrcholném okamžiku děje nechají mírně tápat v temnotách, co se běhu jejich soukolí týče."   

Strašidelným spisům se sice nedostává takového ohlasu jako před časem Sebraným spisům H. P. Lovecrafta, nepochybně však představují nakladatelský počin ještě záslužnější, neboť většinu próz M. R. Jamese přinášejí v českém překladu vůbec poprvé a nadto konečně vrhají více světla i na samotného autora, který tak teprve nyní dostává regulérní příležitost zapsat se hlouběji do povědomí tuzemských čtenářů. Jeho dodnes čtivé a působivé strašidelné povídky se k nám zásluhou nakladatelství Plus dostávají ve dvou pečlivě a velkoryse vypravených svazcích (snad jen k ilustracím Jakuba Janovského mohou mít někteří čtenáři – stejně jako pisatel těchto řádků – jisté výhrady), a tak nezbývá než doufat, že česká literární obec tento výjimečný ediční počin, jakož i kvalitu Jamesových próz po zásluze ocení. 

(in Půlnoční expres IX/MMXIV)

Montague Rhodes James: Příběhy sběratele starožitností (Strašidelné spisy I). Přel. Zdeněk a Vladimíra Beranovi, Plus, Praha, 2013, 353 stran.
Montague Rhodes James: Výstrahy zvědavcům (Strašidelné spisy II). Přel. Zdeněk a Vladimíra Beranovi, Plus, Praha, 2014, 424 stran.

"Jamesi Dentonovi se ještě nechtělo spát, a tak se posadil do křesla a chvíli si četl. Začal klimbat a najednou se probral, poněvadž si vzpomněl, že jeho hnědý kokršpaněl, který obvykle spával u něho v ložnici, s ním nahoru nepřiběhl. Pak si uvědomil, že se musel splést, protože když pohnul rukou, kterou měl svěšenou přes opěrku křesla až téměř k podlaze, ucítil na jejím hřbetě lehký dotek chlupů, a když se tím směrem natáhl, pohladil a polaskal něco kulatého. Na dotek mu však ta věc nepřipadala nijak povědomá a také se mu zdálo divné, že nereaguje vstřícným pohybem, nýbrž zůstává naprosto v klidu, a proto se naklonil přes opěrku, aby se podíval. To, čeho se dotkl, se mezitím začalo zvedat. Zaujímalo pozici, jako by se právě připlazilo přes pokoj po břiše, a pokud si byl později vůbec schopen něco vybavit, mělo prý podobu lidského těla. Ve tváři, která se nyní zvedla až téměř k jeho očím, však nerozeznal žádné rysy, jen vlasy. Byla úplně beztvará, zato z ní vyzařovalo cosi tak strašlivě výhrůžného, že vyskočil z křesla, vyběhl z pokoje a celou dobu skučel strachy. A ještě že se dal na úprk: když vrazil do potažených dveří, které rozdělovaly chodbu, a začal do nich zběsile bušit, neboť si neuvědomil, že se otvírají směrem k němu, pocítil, že mu někdo zlehka přejíždí po zádech a že se ten pocit zesiluje, jako by ruka nebo snad ještě něco horšího nabývala na síle tím, jak narůstal hněv jeho pronásledovatele. Pak si vzpomněl, jak je to s těmi dveřmi, otevřel je, zabouchl za sebou, vtrhl k příteli do ložnice – a víc vědět nepotřebujeme."

(úryvek povídky Deník pana Poyntera z knihy Příběhy sběratele starožitností)