Třetí Čapek vzadu vystrkuje bradu

Jméno spisovatele KARLA MATĚJE ČAPKA-CHODA (1860–1927) dnes pohříchu figuruje v početném zástupu českých literátů z přelomu 19. a 20. století, které současný čtenář bez rozmýšlení opatřuje nálepkou některého z dobových uměleckých směrů a z jejichž často rozsáhlé a rozmanité tvorby si dokáže vybavit jeden či dva čítankové tituly. Jaké překvapení však čeká ty, kteří sáhnou po útlé novele VĚTRNÍK z pera tohoto "naturalisty a autora Kašpara Léna mstitele"! 

Karel Matěj Čapek-Chod (1860–1927), přízvisko "Chod" podle svého rodného kraje (narodil se v Domažlicích) přijal proto, aby se odlišil od Karla Čapka, s nímž se potkával mj. v redakci Národních listů

Próza sepsaná na přelomu let 1921 a 1922, která se dočkala nejprve časopiseckého a roku 1923 též knižního vydání, se nyní zásluhou nakladatelství Dauphin vrací po více než sedmdesáti letech (naposledy vyšla v roce 1942) na pulty knihkupectví a s ní se nám dostává do rukou text nemálo výjimečný jak v rámci Čapkova díla, tak v kontextu české literatury vůbec. 

Zkušený čtenář mívá ve zvyku přistupovat k nakladatelským anotacím s jistou nedůvěrou, nutno však podotknout, že označení Větrníku za "jeden z prvních postmoderních textů (ještě před tím, než byla postmoderna vynalezena)" není nikterak přehnané, přinejmenším několik obecných rysů postmoderní literatury – tematizace vlastního aktu psaní, hra s jazykem, mísení žánrů, absurdní humor aj. – totiž v novele Čapka-Choda vskutku nalezneme, ba hrají zde mnohdy klíčovou úlohu. Všechny tyto (post)moderní prvky dotyčné prózy zároveň při dnešní četbě zajímavě kontrastují s jejím osobitým jazykem, ponechaným redaktory svazku záměrně bez větších změn a působícím tak na všech svých rovinách – od tvarosloví přes interpunkci až po slovní zásobu – značně archaicky (v čemž ovšem někteří z nás nepochybně spatřují vítané čtenářské osvěžení).

Čapkova próza je vlastně novelou v dopisech, neboť má podobu sedmera listů psaných vypravěčem neznámé adresátce. Ovšem již tady začíná autorova neotřelá a zábavná hra s textem a jeho případným čtenářem – věrohodně ztvárněný (jednostranný) korespondenční dialog s bezejmennou "milostivou paní" je stavěn do absurdního světla již v úvodu vyzrazenou adresátčinou fiktivností. V podobném duchu se pak nese celá próza, na svou dobu originálně pojímaná jako příběh vypravěčova hledání syžetu a "experimentální studie" určité tvůrčí metody. Jsme tak nejprve svědky volby leitmotivu, kterým se stává titulní větrník (tj. větrný mlýn, větrák, větrná lokomobila), poté stvoření několika vhodných postav a nakonec fabulování možných dějových variant, jež by propojily motiv větrníku s vybranými postavami do jediného příběhu.

Samotné vyprávění, byť je mu v rámci zvolené strategie přidělena spíše podružná úloha, oplývá množstvím zajímavých figur (často v naturalistickém duchu znetvořených), poutavými epizodami (např. humorný příběh o noclehu spisovatele a jeho manželky v neznámém městě), neobvyklými metaforami ("Zásada jednoty míst, času a děje znásilněna pláče v koutě; všechno se událo, jenže jak již řečeno, jindy a jinde.") a štědrým přídělem leckdy až absurdního humoru. Za pozornost také stojí Čapkova nápaditá práce s autorskými poznámkami pod čarou a jeho sympaticky vysoká míra sebeironie ("Čím méně pak ve tvé vlastní hlavě, tím lépe pro tebe: činíš-li nárok na to, abys byl zván dokonalým naturalistou.").

Neméně zajímavou linii tohoto Čapkova díla však představuje spisovatelova polemika se soudobou literární kritikou. Ve svých četných výpadech proti jejím tvrzením a soudům se autor nezdráhá citovat, ba ani přímo jmenovat celou řadu konkrétních osobností v čele se samotným F. X. Šaldou. Z jeho výroků na adresu vybraných českých kritiků (vedle Šaldy třeba F. V. Krejčího nebo "jv", tj. Jindřicha Vodáka), prostých ovšem jakéhokoliv nactiutrhačství, cítíme rozmrzelost spisovatele se šesti křížky na krku a rozsáhlým dílem za sebou, nuceného čelit dlouhodobému nepochopení ze strany literární kritiky, v jejíchž příkrých odsudcích často spatřoval projev zásadního neporozumění dané poetice nebo vliv faktorů mimouměleckých (např. politických). 

Není třeba se nijak obávat tohoto "románu autoanalyticko-synthetického", jak zní – pravda nepříliš vábivý – podtitul Čapkovy novely, v němž lze spatřovat vedle poukazu na sebereflexivnost dotyčného textu i jistou narážku na šaldovský syntetismus brojící (nejen) proti naturalismu. Přestože mnohé z přítomných témat a motivů nalezneme i v dalších Čapkových prózách, a to včetně reflexe vzniku literárního díla (viz jeho román Antonín Vondrejc aj.) a polemiky s literární kritikou (objevuje se již v Čapkově novele Zpověď naturalistova, stylizované jako dopis neúspěšného literáta velkému kritikovi, která vyšla roku 1910 coby součást souboru osmi próz s názvem Nové patero), právě ve Větrníku nacházejí zmíněné prvky vpravdě jedinečný výraz a nijak přitom neumenšují jeho čtivost a zábavnost. Nezbývá proto než doufat, že nové vydání této výjimečné prózy (jež bohužel není prosto chyb) nalezne zasloužené množství čtenářů a třeba též oživí zájem širší veřejnosti o Karla Matěje Čapka-Choda a jeho dílo.

(in Půlnoční expres VIII/MMXIV)

Karel Matěj Čapek-Chod: Větrník. Román autoanalyticko-synthetický. Dauphin, Praha – Podlesí, 2013/2014, 135 stran.